Když nasloucháme kontextu
Jak vypadá typický účastník nedělních bohoslužeb v našem sboru?
Kdybychom na chvíli odložili náš dobře vychovaný ostych ze zobecňování, věřím, že bychom k této otázce pár možných odpovědí našli. Každý evangelický sbor má svá přirozená specifika a atmosféru, která chtě nechtě určitý typ lidí přitahuje více. Je otázkou, jak moc jsme si naší konkrétní „společenské normy“ vědomi – stejně jako si ryby ve známém bonmotu vůbec neuvědomují, že plavou ve vodě, často si už ani my nejsme vědomi, v jakém prostředí se vlastně pohybujeme v našich sborech.
Při zakládání a budování průkopnických míst je ale otázka společné kultury a onoho (potenciálního) „typického návštěvníka“ zásadní. Prvním průkopnickým krokem totiž je: trpělivě naslouchat kontextu, do kterého chci nové místo umístit. Co se v dané městské čtvrti řeší? Co tu místní „pálí“, kde se rádi potkávají, co dělají o víkendech? Nebo: jaké životní potřeby mají lidé, kterým se chceme věnovat – ať už jsou to děti, rodiče, studenti či senioři – a jak konkrétně bychom jim mohli evangelium předávat jejich specifickým jazykem?
Tyto a další otázky průkopníkům pomáhají určit, s jakou cílovou skupinou chtějí pracovat. Samozřejmě, přijít může kdokoliv – ale zaměření se na určitou lokalitu nebo na věkovou či sociální skupinu výrazně pomáhá při plánování aktivit a tvorbě komunity.
|
LUX – dvě cesty pro mladé dospělé Jak může taková práce s cílovou skupinou vypadat budu ilustrovat na příkladu z nizozemského Den Haagu. Místní mladí evangelíci řešili, jak by pozvali své kamarády do kostela – uvědomovali si, jak nesrozumitelné pro jejich soukmenovce jsou klasické bohoslužby. „A tak, když nepřijdou k nám, řekli jsme si, že kostel jednoduše zkusíme přinést k nim,“ vypráví mi nad šálkem kávy v neděli ráno sympatický třicátník Rik Zwalua. Právě Rik pak se svými přáteli založil průkopnické místo nazvané LUX Academy. „Inspiraci jsme hledali v populárních časopisech nebo u kolegů a kamarádů. Ptali jsme se jich, co by jim takový ideální soudobý kostel mohl dát. Naším cílem se následně stalo vytvořit místo, kde si mladí dospělí mohou v bezpečném prostředí odpovídat na ty zásadní životní otázky: co má v mém životě smysl? Co ho udělá dobrým, co stojí za to? Kde najdu skutečný odpočinek? Začali jsme s workshopy, diskuzemi nad literaturou či tématy, která zrovna hýbají společností, zvali jsme zajímavé hosty, pořádali koncerty a výstavy. A světe div se, ono to fungovalo.“ |
LUX Academy |
Pandemie vše zpomalila a když opadla, ukázala se potřeba po hlubším setkávání. Kromě již ozkoušených otevřených večerů, které probíhaly v místním divadle, proto spustili paralelní a více „křesťansko-kostelní“ projekt – LUX Community. „Zatímco v Academy se snažíme co nejméně používat křesťanské fráze a spoléháme na to, že se s druhými potkáme někde na sdílené hlubině lidské existence, v Community počítáme s tím, že se zapojí lidé, kteří již mají do křesťanské víry nakročeno nebo se k ní třeba po nějaké době vracejí.“
|
I takto může vypadat Večeře Páně |
Když s Rikem dopijeme kávu a začnou bohoslužby (až v 11 hodin dopoledne), všimnu si třech hlavních znaků: velmi jednoduchá liturgie (jedno biblické čtení, vstává se jen na písně); po kázání je prostor pro diskuzi v lavicích; hudba je profesionální a soudobá (a nejen křesťanská). Během ohlášek se dozvím, že vedle nedělních bohoslužeb ještě pod hlavičkou Community během týdne běží menší večerní skupinky nad jídlem a Biblí. Tým, který LUX vede, si svou cílovou skupinu vybral a vše jí přizpůsobil – a od letošního roku přestává být průkopnickým místem a stává se již soběstačným sborem v rámci nizozemské protestantské církve. „Nejsnazší je věnovat se těm, mezi které se sami počítáte,“ říká mi pak ještě v telefonu Rik. „A ještě jedna rada – bez kvalitního fotografa a dobré propagace na sítích bychom to nedali!“ |
