Komunitní průkopnictví: být tam, kde jsem

Sám doma a evangelium (Betondorp kvete, Amsterdam)

Betondorp, tedy doslova „betonová vesnice“. Jde o sto let starý urbanistický experiment z doby po první světové válce, kdy se hledala nová řešení pro rostoucí Amsterdam. „Měli by to tu celé srovnat se zemí a postavit znovu,“ říká mi bez známky ironie Theo, čilý důchodce, se kterým jsem se seznámil na dnešním setkání komunity, která si říká „Betondorp Bloeit!“, tedy „Betondorp kvete!“. A o rozkvět tady lidé rozhodně stojí – záplava šedivých a hranatých domků je sice architektonicky zajímavá, monochromatické barevné spektrum ale jako by odpovídalo místnímu chudému společenskému životu. „Není tady kam zajít,“ říká mi Anneke, která s Theem pravidelně tráví čas jako jeho pečovatelka. „Náš jediný obchod zavřel během pandemie. Nemáme tu taky skoro žádné rodiny s dětmi. Bydlí tu hlavně starší lidé, do kterých už město nechce investovat.“

Kdo se do nich ale rozhodl investovat je Margrietha Reinders, ostřílená průkopnice, sama dítě nizozemských misionářů v Tichomoří. Fakt, že v Betondorpu není ani jeden kostel, proto při rozjíždění své práce přirozeně brala jako výhodu. „Mám podezření, že kostely se vyprazdňují hlavně proto, protože bohoslužby už několik století vypadají skoro stejně,“ říká mi nad sklenkou piva v kavárně Café de Avonden – právě tady její práce v roce 2016 začala. Po sérii uvolněných tematických večerů u vína začala vztahy navazovat nabídkou jednoduchých bohoslužeb v místním komunitním centru. „Lidé rádi zapalují svíce za lidi, za které se modlí. Řekla jsem si – proč to nedělat společně a nevymyslet kolem toho krátký rituál?“ Margrietha vypráví, že po nějaké době se lidé osmělili a přidali k zapalování svíce i jméno člověka, na kterého myslí, a nakonec i pár slov modlitby. Dnes už spolu v neděli čtou i známé úseky z Bible, které doprovodí několika populárními písněmi a krátkým slovem povzbuzení.

Margrietha Reinders

Práce, kterou Margrietha dělá, vlastně není nikterak složitá. Na místní touhu po vztazích a společenském životě odpověděla svou dostupností, trpělivostí a nabídkou „prostě se potkat“. Kdo tohle potřebuje, přijde. A tak se jednou společně vaří a jí, jindy se vyrábí podzimní ozdoby do oken, o Vánocích se promítá „Sám doma“. Z vnějšku to možná vypadá všedně. Já jsem ale vnímal, že skrze Margriethinu průkopnickou práci a misionářský zápal Betondorp opravdu rozkvetl.

„Pane Bože, ať mi domů nelezou pavouci!“ (Hebron, Amsterdam)

Bloudím čtvrtí rovnoběžných ulic a totožných řadových domů s tmavě červenou cihlovou fasádou. Bohoslužby mají být sice až od jedenácti, ale přesto mám zpoždění. Když upoceně najdu správnou adresu, zamknu kolo a vstoupím do otevřených dveří, pocítím směs úlevy a překvapení. Většina lidí ležérně postává v úzkém, leč útulném předsálí a v družném hovoru popíjí kávu, děti pendlují mezi malou zahradou a tácem s buchtami a kapela ještě ladí. Já, tradiční evangelík, podám několika lidem ruku a pak zamířím rovnou do sálu, kde obsadím své místo na jedné ze židlí v půlkruhu a s napětím čekám – vždyť už je skoro čtvrt! Nakonec se dočkám – jen je všechno o něco uvolněnější než v klasickém kostele. Je vidět, že lidé se tu dobře znají, a tak není třeba mít stres z drobného skluzu. Když nás pak přivítá kazatel, lidé se začnou zdravit pozdravením pokoje a hudebníci spustí úvodní píseň – Paradise od Coldplay – konečně se uvelebím i já. Tohle je příjemné.

V 80. letech se lidé rozhodli pro změnu – v kostele se začaly podávat komunitní večeře a potkávat lidé ze sousedství, místo kazatele byl zaměstnán evangelista. A v podobné trajektorii se zde pokračuje dodnes. Několikrát týdně sem člověk může přijít na kávu a kus sousedské řeči, konají se zde kurzy holandštiny, hrají se deskové hry a ve velké kuchyni se vaří večeře pro desítky lidí. Pro klid a modlitbu je možné kdykoliv zavítat do malinké kaple. Ve vyšších patrech pak bydlí křesťanská komunita, která se pravidelně schází ke společnému jídlu a k ranní meditaci.

„Chodím sem, protože se tady můžu zapojit,“ říká mi Marteena, se kterou po bohoslužbách uklízím kuchyň. „Nemám v životě pocit, že někam patřím, ale tady ho dostávám. Můžu taky druhým lidem pomoct, cítit se užitečná.” Kazatel, třicátník Jurjen, mi k tomu později přidává svůj teologický rozměr: „Rádi bychom, aby tato čtvrť vzkvétala. To ale znamená víc než jen dělat akce pro sousedy. ‚Vzkvétat‘ – v tom slově je nádech něčeho svatého, něčeho z ráje...“   „Rozkvět“, „vzkvétat“ – možná dnešní díl vyznívá trochu botanicky, ale pro mě jde o trefnou metaforu. Díky ní si představuji, jak evangelium „prorůstá“ místy, ve kterých žijeme, zkrášluje je a přináší lidem, které třeba denně potkáváme, radost a naplnění. A právě o to těmto dvěma komunitním průkopnickým projektům jde. Víc zase příště!

Komunitní večeře