To, že bychom jako křesťané měli milovat své bližní, se učíme od první hodiny nedělní školy. Průkopnictví s tímto základním imperativem lásky a služby pracuje s předsvědčením, že pro tvorbu vztahů a budování komunit neexistuje lepšího východiska, než snažit se druhé lidi přijímat a jít jim naproti v jejich potřebách. To samo o sobě samozřejmě není nic revolučního. Co ale změnu přináší je, když tomuto principu lásky a služby dovolíme formovat způsob, jakým dnes církevní společenství tvoříme.
Pro základní seznámení se s druhým krokem průkopnické cesty si můžete pustit rozhovor s Nelleke Rebel-Kruijmer, mentorkou nizozemských průkopníků. K videu je možné zapnout si české titulky.
Co je vlastně láska? Tuto otázku si možná klademe celý život. Láska je hluboce kontextuální a rozmanitá - vždy záleží na tom, komu ji chceme projevit. I naše vlastní potřeba po projevech lásky se v průběhu života mění. Možná je jazyků lásky pět, jak se píše ve známé knížce, ale možná jich je jednoduše minimálně tolik, kolik je zrovna na světě lidí.
| Jak se láska "děje" ve vašem sboru, kostele, či průkopnickém místě? |
Láska je vždy něco trochu jiného - a to nám otevírá obrovský prostor pro kreativitu. Průkopnická místa, nezatížena mnohými z očekávání, která si spojujeme s klasickými evangelickými sbory, mají velký potenciál na Boží lásku ukazovat čerstvě, aktuálně a lidsky. Průkopnická místa bývají pevně zakotvena v souřadnicích lidského života - a tím mohou pružněji a konkrétněji odpovídat na otázky, které si lidé ve svém životě kladou.
Přistupovat k druhým záměrně s láskou a ochotou s sebou ale také nese jistá rizika:
Riziko #1: Nedostatečná vzájemnost |
Naše snaha druhým lidem pomáhat může průkopnické místo proměnit v místo "servisu", kam si lidé budou chodit pouze naplňovat své potřeby. V průkopnické práci ale vždy jde o vytváření komunity, a tedy i vzájemnosti. Jestliže chceme vytvářet skutečná společenství, nesmí být naše vztahy limitované na vztah dávajícího - přijímajícího. Takové vztahy s sebou nesou nerovnováhu moci a stávají se hiearchickými (vztah nadřízený - podřízený). V takových vztazích pak chybí upřímnost, důvěra a přátelská intimita. Jednou za čas je proto potřeba si položit otázku:
| Děláme naše aktivity pro někoho, nebo s někým? |
Samozřejmě, většinová zodpovědnost a iniciativa vždy zůstane na bedrech průkopníků. Přesto existují způsoby, jak návštěvníky průkopnického místa do práce záměrně začleňovat. Zde je pár nápadů:
|
→ Nedělejte vše sami. I učedníci, vyslaní do světa, se museli naučit přijímat pomoc a pohostinství druhých (viz Lukáš 10,1-8). → Povzbuzujte návštěvníky k podílení se na konkrétních úkolech - postupně od těch zcela drobných (přestěhování židlí, úklid) až po ty větší (naplánování společného vaření, pomoc s plánováním víkendovky, vedení části programu...). → Dovolte své víře, aby byla otevřená pro názory a zkušenosti těch, kteří si k víře cestu hledají. |
Riziko #2: Hranice |
Průkopnictví se nejsnáze dělá tzv. "celý srdcem", tedy s osobním zaujetím a nadšením. Čím více vlastní energie a invence ale do projektu vložíme, tím více musíme také pečovat sami o sebe. Jestliže o vlastní síly nepečujeme, nebudeme schopni v průkopnictví pokračovat, anebo nám bude hrozit vyhoření.
K reflexi v této oblastni nám mohou pomoci tyto otázky:
|
→ Vnímám, že někdo z týmu či z návštěvníků překračuje mé hranice? → Vnímám, že já sám překračuji hranice někoho druhého? |